Omezení sportu? Dostihne nás to za pár let, říká ředitel gymnázia v Brně

Vrcholné soutěže žijí koronaviru navzdory. Profesionálové trénují a diváci je mohou sledovat alespoň v televizi. Stav sportu v Česku mimo záři reflektorů je však tristní. Trpí zejména ti, pro něž je namáhání svalů druhou přirozeností.

Mílařka Natálie Hluší z Gymnázia Ludvíka Daňka si během pandemie nedávno vytvořila osobní halový rekord.
Mílařka Natálie Hluší z Gymnázia Ludvíka Daňka si během pandemie nedávno vytvořila osobní halový rekord. | Foto: archív Natálie Hluší

„Na začátku druhé vlny jsem cítila až na beznaděj. V první si člověk řekl, že to potrvá chvilku a má cenu se připravovat na letní sezonu. Teď už hrozí, že se to bude opakovat stále dokola a nemusí to skončit. S tím jsem měla nejdříve velký problém,“ sdělila atletka Natálie Hluší, jež studuje na brněnském Sportovním gymnáziu Ludvíka Daňka.

Právě takové školy pandemie sevřela do distančních kleští. „Vzdělávání u nás probíhá standardně dálkovou formou, to je super. U sportu je to však složité. Už rok chybí systematická příprava, výkonnost určitě klesne, to si troufám tvrdit. Co vím od trenérů, motivace je na hraně, jelikož zimní sezona byla odpískaná,“ shrnul ředitel gymnázia Radek Klimeš.

Trenéři tak svěřence instruují alespoň online. „Posílají plány, co je třeba dělat. Se studenty komunikují přes aplikace. Říkají, že to ještě drží, ale situace samozřejmě není ideální. Je možné, že to někoho zlomí a se sportem skončí. V sedmnácti si řekne, že to nemá cenu a raději půjde studovat. Jestli bude devastující i léto, trochu se bojím, co se stane na podzim,“ dodal.

Riziko u mladších dětí

Minulý týden se Hluší představila na národním programu v závodech Indoor Gala, kde v běhu na 1500 metrů skončila pátá. „Někteří jsme dostali povolení závodit, tak mě to začalo zase bavit. Spousta kamarádů to ale musela odložit a připravují se na léto. Závod za mě dopadl skvěle. Zaběhla jsem si osobák. Jsem moc ráda, že jsem to nevzdala,“ vyznala se sedmnáctiletá běžkyně.

Riziko vidí zejména u mladších ročníků. „Naše děcka jsou zvyklá se hýbat. Ale ti menší, třeba od devíti do dvanácti let, se rok nehýbou vůbec. Pokud s nimi někam nevyběhnou rodiče. To nás může dostihnout třeba za tři roky. Pak si můžeme vykládat, jaké to má následky,“ zauvažoval ředitel.

 

Zdroj: JAROSLAV GALBA, deník.cz